Když se narodí miminko, kromě důležitého fyzického kontaktu, tepla a vůně, základní bonding s maminkou a všemi ostatními lidmi v rodině je skrze obličej.
Dítě časem podle tváře rozeznává lidi, zároveń začíná rozumět vztahům a lidem kolem, protože rozeznává veselý výraz, smutný, naštvaný, atd. Výraz v obličeji je i takový nonverbální jazyk, díky kterému ledacos podvědomně vycítíme, bez ohledu na jazyk, kterým mluvíme.
Náš obličej nás reprezentuje ve světě. Známé osobnosti rozpoznáváme zejména podle obličeje, je to naše vizitka.
Obličej si zakrývají lidé, kteří nechtějí prozradit svou identitu. Lupiči, popravčí islámského státu. Také zakrytí obličeje, či různé masky vzbuzují strach. Nevíte co dotyčný má s vámi zalubem. Najednou je to jen nějaká " tajemná postava", ne člověk. Proto zvyk zakrývání tváře je součástí různých kultů a jejich rituálů. Nasazování masek a s tím spojenou depersonalizaci najdeme i v BDSM komunitě. Maska nejenom že zatajuje identitu, ale také propůjčuje novou identitu, a tak máme i divadelní, plesové či groteskní masky.
Jakou "masku" má muslimka? Jakou identitu skrývá? Nezakrývá tím svou ženskou identitu, protože nakonec stejně každý ví, že pod tím hábitem není muž, ale žena. Takže jsou to ženy bez tváře. Ženské pohlaví bez identity. A tak ani není divu, že podle toho se k nim v jejich společnosti chovají. Jako k věcem. A už vůbec nechci vědět, co za myšlenky se honí ženě, která není nucena to nosit (nucena je naprostá většina), ale přesto si to vybere. Například znám i pár konvertitek co si nikáb zvolily. Dobrovolně se vzdávají své tváře a své identity. A ne kvůli nějakému divadelnímu představení, ale protože popírat svou identitu potřebují každý den. Stávají se z nich alláhovy podřízené loutky bez tváře. Až moc mi to připomíná BDSM praktiky. Jenže BDSM praktiky jsou jen hry v soukromí, v normálním běžném civilním životě to končí. Muslimka si na tom ujíždí neustále. Tohle už není jen problém se sebepřijetím a přijetím své ženskosti. Pocit viny a potřeba podřízení, které konvertitky mají. Tohle je ještě vyšší level. Je to popření sebe sama. Strach ukázat se světu a stát si za tím, kdo jsem.
Mám zkušenost s tím, jaké to je jít ven s ženou v nikábu. Opravdu matoucí. Stejně jako je neslušné s někým mluvit a nedívat se mu do očí, tak ještě více divné je mluvit s někým se zakrytou tváří. Proto málokdo se odváží na zahalenou ženu mluvit. I když jsem věděla kdo pod tím hadrem je, neustále jsem si to musela připomínat, protože prostě potřeba rozpoznávat lidi podle rysů v obličeji je jeden z našich základních instinktů. A to si nechci představit, kdybych takhle měla kolem sebe dvě tři kamarádky v nikábu, musela bych si dost dobře pamatovat nějaké rozdíly v jejich zahalení, abych vůbec poznala která je která.
