Hanča a Tonča. Záleží i na našem stanovisku k nim.

Celou dobu jsem se ke kauze Hanky a Tonči nevyjadřovala, protože kolem toho byla taková show, že jsem necítila potřebu si i já přivařit polívčičku nějakým svým vyjádřením, už jen kvůli respektu k holkám

  Říkala jsem si, že dívky potřebují klid, protože si neprošly ničím jednoduchým. A nechtěla jsem o nich vytvářet nějaké předčasné názory jen proto, že mají nějakej kus hadru na hlavě, kterej beztak v zajetí nejspíše nosit musely… Naopak hojně jsem se na sítích vyjadřovala, když se holky měly dostat zpět. Neustále jsem opakovala, že je naší morální a lidskou povinností těm holkám pomoci – ať to bude stát cokoliv. A to i z toho hlediska, aby milí mohamedáni věděli, že nám na našich občanech záleží. O to víc na mladých dívkách, co mají celý život před sebou. Protože tohle jsou naše hodnoty, které máme ukázat. Že je pro nás důležitější život dívky, než to, že se na tom nejspíše přiživí nějaký terorista. Že život mladých dívek nám nesmí být lhostejný, byť podnikly dosti neuváženou a nezodpovědnou cestu. A tím spíš, že jsem taky matka a pro návrat svého dítěte bych udělala cokoliv, byť by udělalo sebevětší nerozvážný omyl. Kdo z nás nikdy neudělal nějaké neuvážené rozhodnutí? Jen někdo má více štěstěny a někdo méně. A tím spíš, že já sama taky neuváženě v mnoha muslimských zemích byla na vlastní pěst, kolikrát aniž by o tom kdokoliv věděl… A holt jsem měla větší štěstí, možná jsem si i trochu víc dávala pozor… kdo ví…

Antónie Chrástecká se možná z toho dostala lépe než konvertující Hanka. Každý jsme jinak odolný, každý v sobě neseme jiné předpoklady, máme jiné zkušenosti, pocházíme z jiného zázemí atd. Už i jen to, že se všude píše o nich bez nich musí být frustrující. Možná se fakt bojí odsouzení. Možná ani jedna z nich to v sobě nemá srovnané, aby mohla o celé té zkušenosti něco říct. Já sama mohu jen hádat, co přesně se holkám honí hlavou. Co ale vím, že neskutečně pochybili odborníci, u kterých holky byly v péči. Naprosto si nemyslím, že schválně. Ale řešit dnes islám takový, jaký je, chápat ho v kontextu a jak na lidi působí, je velké veřejností neprobádané tabu. V tomto si troufám říct, že daleko větší zkušenosti a vědomosti má Martin Konvička, který tak nějak byl při tom, když se odmuslimovala Pavlína Bitarová, já, a teď třeba Marta Albahri, a nám všem třem ( a i dalším holkám) byl po celou dobou chápajícím kamarádem a takovou tichou vrbou, abychom to vše ze sebe dostaly ven a nestyděly se za to, co se nám stalo vlastním přičiněním. Troufnu si i říct, že skrze i svoje vlastní zkušenosti, protože po mé dekonverzi se mi podařilo podpořit a být nápomocná i dalším exmuslimům – a to i rodilým muslimům, jsem já v této problematice znalejší , než kdekdo jiný v naší republice.

Jsem ta poslední, co bude moralizovat jakoukoliv konvertitku, že konvertovala. Nemoralizuji ani muslimy, protože se do toho bez výběru narodili a únik z islámu je dost komplikovaný. A tím spíš, že já konvertovala, aniž by mě někdo unášel, nemůžu mluvit o Hance jako o nějaké „blbce“. Neumím si představit, čím si prošly a vůbec si nemyslím, že to byla hezká zkušenost. A tím spíš, že vím, jak islám působí a co s emocemi a způsobem myšlení dělá – naprosto si umím představit, že islám jí mohl v tak těžké situaci dát falešný pocit bezpečí a úniku, tím spíš, že je únosci k islámu očividně vedli. Islám je naprosto totalitní a zejména lidé, co jsou v situaci, kdy potřebují nějak naplnit své potřeby „všemocné síly “ která nad nimi dlí a že jsou v rukách „pravdy“ a jediné správné životní cesty, která je uchrání před zlým, tak lidé s takovou vnitřní potřebou daleko snáze podlehnou jakékoliv totalitní ideologii či sektě, natož islámu. A zvláště pokud si v sobě nese nějaké pocity viny, či má za sebou zkušenosti, na které není hrdá, nebo prostě jen hledá nějaký „smysl“ života, odpovědi na své vnitřní otázky a pochybnosti. Jelikož se Hanka vydala na dost dobrodružnou cestu, protože nejspíše opravdu něco hledala, chtěla si rozšířit obzory, možná chtěla najít skrze cestování nějaké odpovědi… Tím spíš možná měla v sobě nějaké „zárodky“ už před cestou a únos se jí pak stal osudným.

Každý, kdo mě sledoval už za doby islámu (a nebo když si přečtete moje staré blogy během mého islámování) si může všimnout, že jsem nikdy nebyla nějaká vyloženě pravověrná muslimka wahábistického stylu. Psala jsem dokonce i v té době o tantře, řešila různé duchovní směry a dokonce jsem i často jisté islámské aspekty size="10pt"kritizova size="10pt"la (a samozřejmě, i některé omlouvala). Já byla specifická v tom, že i v islámu jsem si byla schopná zachovat  nějaké svoje volnomyšlenkářské postoje a ponechala si svou otevřenější mysl. Měla jsem neskutečné štěstí, že moji přátelé nade mnou nezlomili hůl a pořád mě měli rádi, i když jsem blbla s islámem ( tímto všem mým přátelům děkuji). Ale stejně, přes to všechno, když jsem opouštěla islám, tak mě přepadaly první měsíce pocity strachu. Pocit strachu, že dělám chybu. Pocity strachu, že možná islám je fakt správná cesta, a i když jsem nikdy moc na peklo nevěřila, ani jako muslimka, najednou jsem se fakt začala bát, že se do pekla dostanu, i kdyby to mělo představovat nějakou mojí představu pekla pozemského. Pokud tohle udělal islám se mnou, i když jsem nebyla úplně pravověrná a i když jsem ani neměla manžela, který by mě bil či jinak ponižoval - co pak takový islám udělá s holkama, co byly v zajetí bez přátel, rodiny a nebyly si jisté, jak to všechno dopadne?

Na závěr chci říct - teda spíše je to vzkaz hlavně všem takovým holkám. i když samozřejmě nevím, zda si tohle přečtou: pokud potřebujete někoho, s kým si o tom promluvit, nebo i jen někoho, komu se můžete z toho všeho vypovídat, samozřejmě se mi můžete ozvat. Ve vší diskrétnosti, pochopitelně. Jsem ten poslední člověk, co vám bude něco vyčítat. Ani cestování a ani vaši zkušenost s islámem.