Jak plyne čas...

Spousty lidí očekávalo, že se o mém odchodu od islámu vyjádřím detailněji. Já to naprosto chápu. A teď když to zpětně pročítám, úplně vidím, jak jsem se ve svých argumentech kroutila, a jen se jádra problému a odpovědí letmě dotýkala. Protože jsem věděla, že všichni chtějí nějakou fantastickou odpověď, a ona žádná taková odpověď u mě neexistovala. Žádný úžasný příběh o tom, jak mě málem zabil můj muslimský manžel, nebo mě zamknul doma, jsem neměla. Naštěstí. S manželem jsem zažila jen klasický vztah – kde samozřejmě se naráželo na islám a s tím spojné odlišné uvažování - ale kdybych nekonvertovala, nic moc by se na našem fungování vztahu nezměnilo. Rozpadl by se tak i tak. Jediné, co by se změnilo, že by náš vztah uměle držel díky islámu, o něco déle. Stejné dogma je ale třeba i v katolicismu, v islámu je sice rozvod povolen, ale stejně pokud muž nechce, žena s rozvodem nic moc nenadělá – má být jen trpělivější, a doufat v odměny od alláha. Já ještě ani neměla žádné pádné argumenty z hlediska islámu pro rozvod. Udržet rodinu je na předním místě.

Ani jsem nikdy nebyla přímo svědkem nějakých tragedií, kdy by šlo opravdu někomu přímo o život. Za to životních tragediích v podobě nešťastných životů, kdy čím víc člověk byl nešťastný, tím víc se upínal na alláha, jsem viděla dost a dost. Jenže o tom se hrozně těžce mluví a vysvětluje. Člověk potřebuje opravdu nějaký čas, aby to vstřebal, zažil, pochopil, a našel odpovědi. Nevím, jak to měli a mají jiní odpadlíci. Ale já opravdu potřebovala a stále potřebuji čas, aby vše do sebe zapadlo jako do mozaiky, a já mohla říct, že přesně vím, co mě k islámu vedlo, přesně uměla v rámci nynějšího neislámského uvažování popsat, jak islám funguje,co je jeho podstatou, a jaký byl impulz k tomu, že jsem ho opustila. A to nemluvě o tom, že když člověk čerstvě opustí islám, tak jsou na něj vyvíjeny opravdu velké tlaky, a to z obou stran. Na nějaké přemýšlení v klidu jednoduše nemá prostor.

Když jsem konvertovala, upřímně jsem v té době věřila tomu, že existuje nespočetně duchovních cest, a jednou z nich je i islám. O tom, že existuje nespočetně duchovních jsem přesvědčená i dnes. Co ale dnes vím, že v islámu neexistuje duchovno. Já měla jedno velké štěstí, a to, že svojí duchovní pouť jsem započala dávno před konverzí k islámu, tudíž jsem nebyla v pozici, kdy jsem z „ničeho nic prozřela“ v alláha. Nedávno jsem měla jeden rozhovor s novinářem. Ten mi říkal, že když si pročetl můj blog, tak některé moje myšlenky se mu zdály zajímavé, byť je „nevěřící“, a říkal si, že pokud by takoví muslimové tady byli všichni, tak by v tom neshledával problém. Těžce jsem mu vysvětlovala, že většina mých článků, byla v přímém rozporu s islámem, a nejvíce „odpůrců“ jsem měla právě z řad muslimů.

Když jsem konvertovala, do jisté míry jsem to brala jako výzvu objevit nové nepoznané perspektivy. Svým způsobem se to přesně vyplnilo, i když poněkud jinak, než jsem si původně představovala. Hledala jsme něco, na co bych mohla dál navázat ve svém životě. Sice moje volba islámu byla kvůli akutní potřebě změny, dodání řádu do života, pravidel, jistoty a určitého „zkrocení“, zároveň ale moje představa nebyla, že se musím vzdát všech svých dosavadních ideálů a snů. Myslela jsem si, že islám třeba nějak na svůj životní styl a představy o světě „našroubuji“. Že stále budu moci zůstat sama sebou. Tak, jak mě Bůh stvořil a co do mě vložil. Protože přeci cest k Bohu je nespočet, a mně nešlo o to, že jsem „objevila Ameriku“ v podobě Boha, ale že jsem hledala cestu, která by mi dala životní klid, a hlavně pomohla v mých bolístkách na duši nasbíraných za život. Islám se zdál jako velice jednoduchá volba. Asi to byl ten problém. Ne vše „snadné“ je automaticky to nejlepší. Velice shnutě mohu říct, že na cestě islámu jediné co se mi stalo, bylo že jsem ztratila veškeré své ideály, sny, sebeúctu a sebelásku, a hlavně Boha. Zato, co jsem opravdu z plného poháru okusila byl neustálý strach. Hlavně sám ze sebe, že nic nedělám dobře, že jsem jen jeden malej prohnilej červíček, kterej si nic nezaslouží, ani lásku Boží, natož lásku v současném životě, že neustále něco dělám špatně, neustále na mně někdo dohlíží a špehuje mě. A ve stejném rozpoložení byla celá slavná komunita bratrů a sester, kteří si mysleli, že falešné vyslovování „mašaláh“ a „inšaláh“, je vysvobodí.

Věděla jsem, že je něco špatně. Že je něco hodně špatně. Že nejsem šťastná, a že i lidé kolem mě jsou jen hromádka chodícího neštěstí, schovávajícího se za hrdost, že jdou to „správnou cestou“ a jsou alláhovými stoupenci.

Když nastaly mé první výraznější pochyby, začala jsem samu sebe utvrzovat v islámu psaním „osvětového“ blogu. Když by člověk ho četl trochu pozorněji, mohl by se všimnout, že z původně „osvětových“ článků, jsem přešla spíše k takovému duchovním vykecávání se, nemajícím nic společného s islámem. Byl to takový vnitřní boj. To začalo v době, kdy jsem si bláhově myslela, že v rámci islámu mohu něco udělat, dát samu sebe dohromady, vrátit se ke své víře, a začít pomáhat lidem v rámci islámu, a nabídnout jim nějakou „svobodnější a naplňující cestu“ i v rámci islámu, aby mohli svůj život vést šťastněji. Takže potom byly spíše mé články „osvětové“ pro samotné muslimy, než abych obracela kufary na víru. A tak jsem si vysloužila bouřlivé reakce sice jak od nemuslimů, tak ale hlavně z řad muslimů.

V této době jsem se už snažila přesvědčit i Martina Konvičku o tom, že reforma islámu zevnitř samotnými muslimy je možná. Tímto chci opravdu od srdce poděkovat Martinovi a Vergeri Fosh za nesmírnou trpělivost, kterou se mnou měli, ale hlavně kolik času a energie do mě investovali, a že i přes všechno mi zároveň i naslouchali, a snažili se mě pochopit. Tuto vlastnost jsem u muslimů nenašla. A tak jsem si nějakou dobu jela ve svých představách, jak islám se jednou změní, vyznavači islámu přestanou být „otroky“, ale začnou být konečně i trochu zodpovědní za svůj život, svou vlastní osobu, své názory a sny, a ze zmatených nevidomých vyznavačů, se stanou alespoň trochu vidomí lidé.

V komunitě muslimů jsem se už v této době potázala se zlou., byla jsem označena za munafika a kufara, a stala se “nežádoucí“. V té době jsem také začala více studovat islám. Ne jenom ty růžové pohádky a účelné dezinformace z mešity, ale i to „nehezké“ co muslimové všelijak dělají, že neexistuje, nebo se snaží omlouvat naprosto scestnými argumenty. A hlavně, když se člověk prokouše jistými hadísy, tak pokud má alespoň trochu svědomí, začne se mu z toho dělat šoufle. Došlo mi, že musím začít jednat zodpovědně, jak vůči lidem okolo, tak ale i sama vůči sobě. Člověk, který si souvislosti v islámu plně uvědomí, a má alespoň nějaké svědomí, jednoduše nemůže něco takového podporovat. A mě došlo, že za takovým zlem já stát nemohu, a nechci aby můj život měl s tím něco společného, tím spíš, když jsem viděla tu hromadu neštěstí kolem sebe. A tak jsem islám bolestivě opustila.

Jinak něco o muslimské komunitě. Co říct o holkách, které konvertují? Většina z nich jsou jen taková ztracená koťátka, hledající záštitu, kolektiv lidí, se kterými by se cítili bezpečně, a návod na život. Někdy také uznání, že jsou matkami. Většina z nich má zároveň z islámu pěkně náhnáno, ale komunita je vždy zase srovná, když náhodou začnou „zlobit“. A tak se každý na každého přetvařuje, dělá před jinými, jak je nejlepší muslim, za rohem ale jedná absolutně jinak, a zároveň má ze svého jednání obrovský strach, protože je přeci alláh potrestá. Pak jsou ale i tací, kteří jsou opravdu nebezpěční. To jsou lidé, kteří by byli nebezpeční i v jakékoliv jiné nebezpečné ideologii, než je jen islám. Jsou to lidé, kteří islám znají velice dobře, dohlížejí na své ovečky, účelně jim podávají dezinformace o islámu tak, aby to znělo „hezky a lákavě“, a svědomí mají nulové. Nejsou to lidé, kteří by dělali „ atentáty“, jsou to ale lidé, kteří do tohoto bahna namáčejí nové a nové lidi, a svým ovečkám totálně vymývají mozek. Sami jsou zároveň jen nešťastné trosky, a tak se snaží zapomenout na to tím, když jen fanaticky následují, nepřemýšlí, a své svědomí a lidskost zadupou někam hodně hluboko. Samozřejmě, že u rodilého muslima je to něco úplně jiného, než u konvertity. Rodilý muslim má ten „luxus“, že výběr cesty jednoduše nemá. Rodilý muslim je největší obětí celého islámského systému.

Já jsem se poslední měsíce problematice islámu věnovala minimálně. Potřebovala jsem vydechnout. Nadýchat čerstvý vzduch, nasbírat nové zážitky, potkat nové lidi a mít čas prostě jednoduše jen na život. Žít zplna. Bez sebeobviňování, strachu, a vrátit se opět sama k sobě. Martin K. i v této životní části je mi na blízku, a za to mu opět od srdce děkuji, že vždy si najde čas na trpělivé vyslechnutí si mých problémků. Přátelství jsou nesmírně důležitá věc. Zvláště, po takovém zvratu, jako je odpadnutí od islámu. A to já naštěstí kvůli svému islámování o všechny své přátele nepřišla. Jiné konvertitky to mají daleko těžší. Často se nejen odizolují od své kufarské rodiny, ale i od všech svých přátel. A jsou úplně samy. Jediné co jim zbývá, je opravdu jen ten islám. A to poslední co chtějí, je přiznat, že se zmýlily, aby pak poslouchaly chytré řeči typu „my jsme ti to říkali“.

Když se ohlédnu dozadu, stejně jsem za všechno ráda, děkuji za zkušenosti s islámem, protože kdybych jimi neprošla, byla bych jiný člověk. Asi stále s politicko-korektníma kecama a obhajováním „orientálního islámu“. A co se týče mé duchovní poutě, byla bych také někde úplně jinde. Vlastně zpětně to beru, že islám mi hodně pomohl, protože jsem v relativně krátké době skočila velký skok dopředu a má láska ke mně samotné, k lidstvu, Zemi a Vesmíru se ještě více prohloubila.

„Moje děti někdy mají oči, a nevidí. Mají uši, a neslyší. Budu tedy po některých požadovat, aby ke mně nebyli hluší či slepí. Ačkoli cena za to bude vysoká, budou povinni udržovat Tradici živou a má požehnání se jednoho dne na Zemi zase vrátí.“

(Paulo Coelho)