Ženy (a muži) v nesnázích

Nechci psát jako nějaká šílená feministka. Chci psát pouze jako obyčejná žena, která kolem sebe vidí, ráda si s lidma povídá, analyzuje a přichází na příčiny. Největší inspirací je mi zejména můj vlastní život. Také chci hned na začátku předeslat, že pokud jsou ženy v nesnázích, automaticky jsou v nesnázích i muži, protože muž a žena jsou jako dvě nádoby se společným dnem. Zkrátka člověk jakékoliv sexuální orientace, ať chce či nechce, musí nějak vycházet a být v kontaktu i s lidmi opačného pohlaví.

Všeobecně, lidé jsou spokojení, díky úplně základním pozitivním emocím a  hodnotám. Předpoklady, které člověk pro plný a spokojený život potřebuje:

Základní hmotné zabezpečení (mít domov, ošacení a potravu).

Mít své místo a zařazení (to je pocit bezpečí). To tvoří lidé kolem něj. Spadá tam rodina, přátelství, partner, děti.

Bohužel se všímám, že i lidem s nadstandartním hmotným zabezpečením, velice často zoufale chybí  pocit bezpečí a úplně obyčejný pocit spokojenosti. Tím spíše o to obratněji předstírají, že obyčejné radosti  nepotřebují (protože mají strach, cítí se ohroženě, ví, že kdyby o pocit bezpečí v kruhu milujících lidí přišli, setřáslo by je to daleko více, než ztráta posledního modelu Bentley). Zároveň jim  hmotné zajištění dodává pocit, že na tom nejsou špatně. Což je paradoxní situace, protože právě ta část populace, která je úspěšná a dobře zajištěná, elita,  by měla snáze vytvářet i další hodnoty pro společnost, jako například pevné rodiny s dětma. Tak se i zaručuje udržení kvalitního genetického materiálu ve společnosti. Bohužel tomu tak moc není.

Pak se poměrně dost všímám dalšího jevu mezi ženami. Jsou už ve zralém věku, jsou krásné a úspěšné, a jsou single. Chlapa prý krom pro pobavení a občasnou společnost nepotřebují. Jsou nezávislé.  To ani není tak špatně, vždy je v každé společnosti jisté procento lidí, kteří prostě pro rodinu a děti nejsou. Dříve se to řešilo třeba mnišstvím. Já ale vidím, že do tohodle kolotoče se díky pocitu zranitelnosti a strachu, zamotávají i ženy, jejichž podstata by za jiných okolností taková nebyla. A při bližším kontaktu se můžete všimnout frustrace a osamocení. Je to obrana. A já se jím v podstatě nedivím. Po pár zpackaných vztazích, zraněných emocí, tím pádem rostoucí nedůvěře k mužům, uvědomování si, že čas letí a biologické hodiny pomalu tikají také, je poza „úspěšná krásná single dáma“, vcelku logická. Také  je to bezvadná pomsta mužům. A muži tak přicházejí o kvalitní genetický materiál pro  reprodukci.

Milí pánové, vy v tom také nejste vůbec nevinně. Kde máme hledat chlapy pro rodinu, když dnes je v modě být věčně nezávslý, nevázat se a užívat si života? Jak se máme ve vašem nějakém nekonečném pubertálním dokazování si nečeho, cítit bezpečně?

Přehnané požadavky

Další problém je, že dnes se za standard považuje, že muž i žena musí dělat všechno. Žena má mít kariéru, do toho stihnout děti, po večerech s nima psát úkoly, prát, vařit a navrch být nestárnoucí sexsymbol. Muž má taky být poslušný muž, který ženě pomáhá s domácími pracemi, má být úspěšný, dostatečně zábavný, a mít čas na své pánské koníčky. Opravdu ne každý tohle všechno zládne. Vztah je o spolupráci, doplňování se, dělbě práci, aby to nějak mohlo fungovat. Jinak není rozdíl jestli je člověk na všehno sám a nebo není.  A je opravdu jedno jak se dva domluví a role si rozdělí. Jde o to, že každý něco zainvestuje, a  všem zúčastněním se to vrací zpět. V každém projektu, na kterém pracuje více lidí, si nejdříve zúčastnění rozdělí práci.

Děti jako kompromis

Sem spadá pocit, že díky dětem žena ztratí celý svůj dosavadní život. Když se koukneme na dnešní  komplikace v zapojení se matek do společnosti, není se moc čemu divit. Dříve, když se narodilo dítě, matka záhy po porodu se zase zapojila do dění. Děti šly s ní na pole, při jejích aktivitách děti neustále běhaly kolem, do toho všude byl dostatek jiných dětí, strýčků a tet. Dneska všehno je jen na matce, děti v mnoha místech vítány nejsou, a i státní systém školek a jeslí moc nefunguje. Rodič je opravdu štastný, pokud jeho dítě bylo přijato do státní školky.

A podívejme se i z jiné perspektivy. Žena jako matka moc velké pocty v naší společnosti nedostává. Stačí i taková maličkost, když jde například s dětma do banky. Vyzkoušejte si, jak se naše společnost, nepřivyklá dětem, na ni dívá. Za další. Neustále se matkám cpe, jaké jsou příživnice společnosti, co pobírají dávky. Drazí pánové, už jsme zase u toho. Pokud byste se starali vy, mizerné rodičovské příspěvky nejsou potřeba. A tam i spadá změna zákonů a podpora rodin. Kdyby lidé s dětma nebrali své rodičovství jako trest, daleko spíše by si prosadili daňové zvýhodnění pro rodiny atd... 

Potom je tu další pocit u žen, který nelze lehce ignorovat. Ví, že stejně musí být vždy natolik schopná, aby se o děti dokázala postarat i sama. Za prvé, je tu zřejmá jistá nedůvěra k muži, že jí beztak kdykoliv může opustit. Za druhé, vidí důkaz v nespočet svobodných matkách. Za třetí, není tu žádný vyšší rodinný či kmenový systém podpory v podobě strýců a tet. Dnes se každý stará jenom sám o sebe. Bohužel tohle živí i náš sociální systém. Na co bychom se starali o své rodiče, když pobírají mizerný důchod. A pokud nemáme ani v povědomí přirozený koloběh života, že rodiče se starali o nás, tak bychom se na oplátku v jejich stáří měli starat my o ně, tak logicky se to i dál promítá v podobě rozpadu rodin, a následně celé společnosti.

Ale i od některých mužů poslouchám, že pociťují určitou nejistotu také, protože mají pocit, že žena je v podstatě ani moc nepotřebuje. Nevidí své místo ve společnosti pro realizaci své teritoriální potřeby. Bojí se, že žena by je obvinila ze sexismu. A na nabídku typu „ miláčku, a co kdybys byla doma, já se o tebe postarám“ by se dočkali odpovědi „ a to si myslíš, že jsem hloupá nána, která ti jen bude vařit a prát ponožky?“

Emancipace

Tak na tohle slůvko mám docela slušnou alergii. Absolutně nemůžu  pochopit, jak může mít emancipace něco společného s feminismem. Feminismus je pro mě velice důležitá věc. Feminismus pro mě znamená hrdá ženskost, poukázání na to, že ženské kvality by měly být na stejné rovině jako ty mužské. Že ženské kvality se bezvadně doplňují s mužskými, není je potřeba hanit a degradovat, že žena je naprosto stejně schopná jako muž, jenom k tomu používá trochu jiné, ženské způsoby. Že žena i přes svojí psychickou a biologickou jinakost, je rovnoprávný člen společnosti.

Emancipace je pro mě potupa. Je pro mě potupa přistoupit na to, že pokud zapomenu na svojí ženskou podstatu a začnu předstírat, že jsem chlap, tak jedině potom budu na stejné rovině s mužem. Z emancipace vzniknul u žen strach z mateřství, protože logicky v mužském světě pro mateřství místo není. A myslím, že jedním z důsleků je, že dnes z mého pohledu je potřeba se více zabývat i maskulinismem, protože emancipace je stejně matoucí pro muže jako pro ženy. Emancipace vznikla jako pomsta mužům. Nány potrefené emancipací jsou typově podobné právě těm úspěšným věčně single dámám.

Nahráváme islámu

Ano, právě našim společenským rozpadem nahráváme všem zklamaným lidem, aby viděli nějakou atrakci v islámu. A to ženám i mužům. U žen více jen proto, že u nich je  pud pro jejich biologickou realizaci silnější, než u mužů. Bohužel, přes toto hormonální a emocionální pomatení smyslů, nejsou schopni vidět všechny nechutnosti islámu, které se za příslibem toho, co právě hledají, skrývají. Islámské nechutnosti, proti kterým by se každý slušný člověk měl postavit, a oni je pro oči nevidí. V ochraně proti islámu  bychom měli začít hlavně u nás. Abysme měli důvod naše hodnoty chránit, aby naše hodnoty byly odolné vůči islámu, aby naši lidé nezdrhali k nepříteli.