Pan nedostižný...

Jsou to dobrodruzi, nepolapitelní, nezodpovědní, do větru, tu je jednou vítr zanese sem a tu zase někam jinam... A ženy? Ženy mají pro ně slabost.  Proč se jich ale tak bojí a  mají je zařazený do kolonky „ne pro život“ ? To je ještě lepší případ, pokud si dokonce i nemyslí, že je „převychovají“.  Tohle je věc, kterou moc nechápu, proč si ženy tak odpírají, co samy chtějí.  Pana nedostižného  si dají do kategorie „snění a nereálné“, a  život si  zorganizují s těmi  zodpovědnými, klidnými, předvídatelnými, jistými... jak dlouho je to baví?...  Jistota je ale přeci jistota.

Já si taky říkala, že bezpečnější je jistota. No a vidíte, jistota neutekla ode mně, ale  dřív jsem se odvála já. Zůstal mi po jistotě ale můj úžasný syn.

Co je matoucí, proč ti páni nedostižní, jsou občas „načapáni“  v situacích, kdy ženino srdce se rozplývá blahem. Jakože třeba mají rádi zvířata,  hrají si bezvadně s dětma, bláznivě se zamilují, přátelství je pro ně opravdová hodnota. Jsou jako my. Malé děti co věří v pohádky, princezny a draky. Markantní rozdíl je ale v tom, že oni se nevzdávají svého snění.  S četnými šrámy bojují za své bláhové sny. Nechtějí, aby se z jejich života  stala kniha s už předem danou předlohou. Chtějí být jedinými spisovateli své knihy života.

Proč jim to vyčítat? Copak to, že jediným jejím cílem není barák, auto a děti, znamená, že děti, rodinné štěstí a ženu kterou milují nechtějí?  Ale chtějí. Jenom je děsí představa, že potom by se všechno mělo odvíjet tak, jako ve všech jiných knihách s předlohou.  Kniha s předem jasným  začátkem i koncem, je sice jistota, ale taky nepřekvapí a ani  není návod na štěstí.

A tak milé dámy, nebojte se  už tolik, taky se chopte mečů, a nebojet se stát  rytíři svého života. Ve dvou je to větší zábava....