Pravá láska! Na vždy...

Jaké emoce ve vás vzbudil nadpis? Panickou hrůzu, nebo romantické zamyšlení...? V poslední době se všímám, že lidé se čím dál více zabývají láskou. Hledají odpovědi, co je láska. Jaká láska je pravá, nejspíše pod vliven zklamání ze svých předchozích vztahů a přátelství, řeší lásku k Bohu, kdo miluje dokonale, nebo naopak, zda vůbec nějaká láska existuje.

Nemám žádnou dokonalou odpověď na to, co je to láska . Moje odpověd je, že nevím co je láska, i když je mým dedodenním chlebem. Mnohokrát za život jsem byla zamilovaná. A  pokaždé tak nějak jinak. Na druhou stranu nevím, proč bych měla jen tak degradovat všechny své lásky, jenom proto, že nebyly „věčné“. A co je to vlastně věčnost. Že dodnes tu lásku urputně a mermomocí držím vedle sebe? Všechny mé lásky jsou dodnes se mnou a součástí mého života. Nebýt jich, tak nejsem  tím, kým jsem. Co na tom, že Michala jsem neviděla už  5 let a bůh ví, kde ten pacholek právě lítá, Richard se vždy ozve jenom když se chce pochlubit s novým objevem, a pokaždé to ubohé děvče se na mně dívá tak nějak zvláštně a roztržitě, asi prej proto, že jsem bejvalka. Bývalého manžela vídám dvakrát do týdne, když si vyzvedává syna, a můj první přítel si mě před týdnem přidal do přátel na fejsbůku.

Jsem zamilovaná. Jsem zamilovaná tak jak nikdy. Mám pocit, že mě zná jako nikdo jiný na této planetě, a přijímá mě celičkou jaká jsem, i se vší mojí nedokonalostí. Pro mě je najednou důkaz lásky  když se rozčílím, protože se zkouřil a opil s kámošem až tak, že zapomněl mi říct, že dnes nedorazí za mnou, ale raději rovnou  k sobě domů. A já nespím celou noc s napjatým uchem a nervama, jestli náhodou neťukal na dveře, protože ač má klíče, tak je stejně nikdy nepoužije a musím mu otvírat. Ráno mu „za trest“ nezvedám telefon,  a když ho konečně zvednu, seřvu ho jak malýho kluka, a on mi řekne ať zavolám až budu v klidu. A jelikož já nevolám a nevolám, tak stejně mi zas zavolá on,  a najednou má horká hlava, z které lítaly hromy blesky je úplně v klidu, a jen si říkám, sakra co holka blbneš, vždyt stejně jde  jen o hovno, holt ses jednu noc moc nevyspala. Večer se tomu oba společně smějeme. Je to jedna z milionů našich společných potyček, jako když já ho v opilosti zfackovala  a bušila do něj, protože najednou v mém psychotickém a opileckém stavu, jakožto jediný muž poblíž, představoval veškeré zlo světa páchané muži na ženách. On mě jen objal, přitáhl k sobě a zeptal se, jestli už je všechno dobrý.  A já se druhej den hrozně styděla. On  se jen smál, že ví celou dobu, že jsem totální blázen, a že příště až budu opilá, ať radši řeším jiná témata než feminismus, protože nechce riskovat, že na něj podniknu nájezd vyzbrojená i nožem. Tohle všechno tvoří mozaiku naší lásky. Opravdu žádný dokonalý vztah jak při západu slunce a dokonalou hudbou v pozadí  nečekejte. Pro mě je láska tohle. Dokonalá láska ve vší nedokonalosti.

Když to naše denodenní randění vykrystalizovalo jednoho dne v „oficiální vztah“, což jsem usoudila na základě toho , že už  neodpověděl na otázku co jsem ve vztahu k němu  „kamarádka, kterou miluje“, ale „přítelkyně“  ( doufám, že to znamená, že jsem stále  i jeho kamarádka), tak jsem mu řekla, že mi musí něco slíbit. Slíbil mi, že ve chvíli, kdy mu už  budu lézt na nervy, bude se se mnou nudit a budu mu otravná, mě opustí, a nebude se mnou setrvávat jen z nějakého pocitu povinnosti a zodpovědnosti. Opravdu nejhorší představa pro mě je, že bych měla vedle sebe uvázanýho chlapa, který mě nemiluje, je otrávenej, a při otázce jestli je se mnou štastnej, mi možná neřekne, že je neštastnej, ale ani že je štastnej. Tohle je totiž opravdu moment, kdy z lásky se může stát jenom utrpení, a ani já v něčem takovém nemohu setrvávat. Radši překonám strach z odloučení, samotu a smutek a půjdu dál, a nám oboum budu přát něco lepšího. Tohle je pro mě láska. Že stále se oba navzájem respektujem, respektujeme své životy, a jen nespíme na vavřínech jistoty, že dotyčný je v je v našem životě stejně jistý jako ty hodiny v obývaků co tam stojí už 25 let. Věřím  tomu, že každý člověk na naší zemi, pokud se nevykašle na život a jen se nebude ujištovat ve svých jistotách a o tom, že není „sám“, tak najde člověka, s kterým nezažije pouze jen denodenní nudu, otrávení a stereotyp, ale jejich život bude dobrodružství, které spolu budou radostně sdílet.

A tak  Michale, Richarde, Rayene, Tamire a další, děkuji Vám za váš čas a život, který jste se mnou strávili. Bylo to ohromné, obohacující, příšerné, erotické, na zabití, vzrušující, bláznivý, nudný, nebezpečný a všechno možný dohromady. Děkuji Vám, díky tomu všemu, teď prožívám tu úžasnou a neuvěřitelnou  lásku, kterou prožívám, a je to  prostě sakramenstsky super. Děkuji vám, že skrze vás zažívám věčnost, a vy zažíváte věčnost skrze mě.