Chlapi, chlapi, chlapi, aneb když jsou ženský v koncích

Tak si myslím, že islámu už bylo na mém blogu dost. Hlavně už je stejně řešený horem a dolem, zprava, zleva… Sice fenomén islám mě stále fascinuje, ale tak nějak chci tady pomalu začít řešit i jiné věci. A tak dneska bude dávka mého osobního, ženského dindání. Proto předem upozorňuji pány, že u těchto řádků by možná už raději měli přestat číst. Jo a muslimky také, aby náhodou nedostaly nějaký šokový kolaps.

Naštěstí, nehledají mi chlapa v mešitě, ani si nemusím přes skype domlouvat ženicha v Egyptě, jak to dělá u nás celá řada cudných slečen muslimek. Já jsem holt na vše díky bohu (nebo bohužel?) necudně sama, samotinká, opuštěná, jenom vyzbrojena ženskými zbraněmi. Ženské zbraně? Ani nevím co to přesně je, to asi každá ženská musí mít v sobě tak nějak od přírody. Bůh přeci věděl proč stvořil ženu. Aby z ní muži zešíleli. No jo, jenže, když už muži šílí, jak poznat, který šílenec je přesně ten správný a pro mě? To si myslím, že je právě ten nejtěžší moment v hledání si svého, osudového a fantastického šílence. Velice často se mi totiž stává, že po nějakém čase stráveném s tím původně roztomilým, úchvatným, charismatickým a zábavným šílencem přemýšlím, jak co nejúčinněji a nejrychleji od něj zdrhnout.

Do toho jsem svobodná matka. Musím sice přiznat, že chlapi se s mým synem vůbec nenabalují špatně, protože můj synek má opravdu nepřekonatelný talent ve vyhlížení si „parťáka“ třeba v restauraci, a pak v nenápadném odtáhnutí parťáka k mámě. Zatím ale stále, to nikdy nebylo přesně to pravé ořechové. Ne ale, že by máma byla o moc úspěšnější. Jen tak matně si vzpomínám na nějakého toho „dokonalého“ ženáče, potom magora, který nějakou dobu po té, co jsem to s ním skončila, každou sobotu ráno, někdy dokonce i odpoledne, se mi válel vožralý před barákem a volal jak nemůže beze mě žít. No a takových „úžasných“ objevů nebylo až tak málo. A to nemluvě o úžasných objevech z dob před manželstvím a mým islámováním, které se opět zas nějak začínají v mém životě angažovat. Někdy si fakt připadám jako ta největší tragédka na světě.

Vždycky jsem nesnášela filmy a seriály typu „Sex ve městě“, protože jsem si říkala, že takhle tragicky já nikdy nedopadnu. A už je to tady. Tyhle filmy žeru, a vidím se v nich. O to horší je, že mi není mezi 30-40, ale jen lehce po 20. A nevím, jestli je to dobře, nebo špatně. Možná, že dokud jsem mladá, mám větší šanci někoho klovnout, nebo to naopak znamená, že mám ještě před sebou ještě dalších 20 tragických let. Jediné co mě uklidňuje, že už mám syna, a tak u mě odpadá to známé šílení z tikání biologických hodin.

Včera mě navštívila kamarádka. Známe se dlouho. Poznaly jsme se v jednom nejmenovaném baru v centru Prahy. Nejdříve jsme se pohádaly na dámském záchodě, protože ona mi zabírala místo u zrcadla. Nakonec, když jsem viděla jak panákuje na baru stejně osamoceně jako já, jsme se daly do řeči, a panákovaly spolu. Já byla po bouřlivé hádce s mým tehdejším extrémně žárlivým přítelem, a ona po rozchodu. A také, když jsou u baru spolu dvě holky, vypadající jako kamarádky, tak k ránu hrozí méně otravování ze strany vožralých otrapů. To jsme si obě dobře uvědomovaly. A tak jsme věděly, že se v tuto chvíli potřebujeme. Později jsem zjistila, že jejího ex-přítele, který za nějakou dobu byl zase opět současný přítel, znám od vidění, ono totiž v barech v centru jsou stále ty samé tváře… Ona zas znala mého žárlivce, tak jsme pochopily, že obě máme otcovský syndrom. Měsíc na to, jsme se dokonce potkaly na chodbě mé nové školy, po té, co mě vylili z gymplu, a ona se rozhodla, že by se do školy také mohla zas vrátit, po té, co jí před pár roky opustila. No a tato ženská byla u mě na návštěvě. S novými prsy a rty. A já si říkala, jak je svět zatraceně nespravedlivý, protože ty nový prsa bych potřebovala po porodu a kojení spíš já. A tak jsme kecaly. Obě nelitujeme ničeho v našem životě, protože kdybychom ten život měli takový, jak nám ho ideálně nalinkovali druzí, tak to už nebude náš život, naše zkušenosti, naše prohry a výhry, ale jenom kopie ideálních představ druhých lidí. Obě jsme se shodly, že nesnášíme, když nám lidi vnucují, jak máme litovat toho či onoho, a my tak nějak tedy předstíráme, že toho litujeme, jak jsme zdrhaly z domova, vyhazovů ze školy, paření a prolejzání všech mejdanů, magorských přítelů, jen proto, že se to od nás očekává. Ve skutečnosti ale děkujeme bohu za to, že jsme si ty šílený věci prožily, protože naši mravokárci si ani v té největší noční můře nedokážou představit, jaké situace a jak šílené zkušenosti jsme si prožily. A my za ně děkujeme, protože při cestě ze školy a do školy bychom si to opravdu neprožily. Děkujeme i za to, že jsme momentálně úplně ztracené, protože víme, že se stejně jen tak nevzdáme, ledacos zvládneme, a hlavně, stejně i přes všechno, život nepřekonatelně milujeme a užíváme si ho.

Nejvíce jsme čůrali smíchy, když jsme si vzpomněly, jak já jsem si to zahalená promenádovala po Praze, hrdě kráčející, jakožto osvícená muslimka a z hospod, směnáren a restaurací vyskakovali Arabové, myslíc si, že konečně jim alláh nadělil manželku (někdy i několikátou); a přitom já si myslela, že tak zachráním rodinu, a Alláh mi dodá potřebnou disciplínu, řád, ochranu, a jistotu. Holt ale i Alláh byl na mě krátkej, a nesrovnal mě do latě. A vůbec nejšílenější bylo, když mi kamarádka přiznala, že mi vlastně v té době záviděla, to jak jsem vypadala spokojeně, a jasně věděla co dělat a nedělat. A že si říkala, že si snad také najde nějakého habibiho, udělá si malého habibáčka a bude habibákovat. Tak jsem ji ujistila, že šťastná jsem opravdu nebyla, a že u muslima je přímá úměrnost toho, že čím víc předstírá, že je šťastný a adoruje islám, tím víc je v háji. Co ale je jedna velká pravda, že s islámem je všechno neskutečně lehké. Člověk nemusí používat mozek, dokonce ani nesmí, protože nesmí nic zpochybňovat. Kritické myšlení v islámu neexistuje. Vše je nalajnované, islám jasně říká co je správné a co špatné. Jak se chovat, jak co dělat, má návod na všechno. Od politických názorů, až po to, jak přetrpět manželství. Prostě zatnout zuby a trpět. Alláh tě jednou za to odmění. Vše je neskutečně jednoduché.

Je velice vtipné na islámování vzpomínat ve chvíli, kdy jsem úplně bezradná a v koncích. Žádný návod po ruce není, a vlastně ani o žádný nestojím, protože si chci na to přijít jen a jen sama.

No a tak jsme s kamarádkou vše probraly, shrnuly, a snažily se najít další krok. Ona usoudila, že pro ní bude nejlepší teď využít jejích nových prsou a rtů à la Angelina, rozejít se s jejich dárcem, a tak do roka si najít zajímavou partii a vdát se. No a já? Já se vdávat ani nechci, jen prostě chci toho správného, ideálního chlapa, který miluje život, ke kterému budu vzhlížet, respektovat ho a prožívat s nim jeden velkej životní mejdan i po X letech, a ne jen první týden, než se dostaví nuda, a kterého budu milovat, a on mě. Kamarádka po mém popisu mého ideálního šílence, dala mé hledané drahé polovičce název „charakterní a charismatický prase“, a na závěr dodala, že nikdo takový neexistuje, protože buď je jen úchylný prase, a nebo jen charakterní. Ale já zachovávám klid, zas tak jsem iluze neztratila, vlastně pořád si žiji v pohádkách o princích a princeznách, a na lásku věřím. A co kdo ví, třeba mě políbilo štěstí, a to „charakterní a charismatický prase“ se už objevilo…