Moje doby islámské… Aneb jak to začíná… A naštěstí i někdy končí…

  Pročítala jsme si diskuzi, a viděla jsem, že většina lidí má představu, že holky u nás konvertuj, protože je k tomu nutí nějaký hnědooký krasavec. Musím zklamat. 90%  těchto chlapců většinou vůbec svá děvčata k islámu  nenutí. Jsou to chlapi jako všichni jiní, a když se zamilují, tak neřeší náboženské vyznání. O nějakém vyšumění lásky nemůže být řeč, protože do té doby  řada holek dobrovolně konvertuje. Když ne, většinou to vztah nepokazí, protože když opravdu si jsou oba rovnocennými partnery, tak přeci svést se to na to, že je Křesťanka, dá vždycky, přeci vyrůstala  ve společnosti postavené na křesťanských základech…

Nyní budu mluvit trochu více o sobě a osobněji. Před tím, než jsem konvertovala jsem  o islámu už nějakou dobu informace měla. Samozřejmě ty pohádky od muslimů a z jejich brožurek. Možná mi jí i přinesl nějaký můj předchozí arabský přítel. Ale nikdy to nebyl impuls k tomu, abych konvertovala, a nikdy mě krom náznaků do toho netlačil. Sice jsme v té době byla súfi, jenže súfi není islám, i když o tom se rozepíšu někdy příště.  Tudíž jsem ani nemusela tehdy v súfi pronést šahádu.

Konvertovala jsem v jedné určité životní situaci.Nebudu jí úplně specifikovat, myslím, že nějaká  osobní tajemství si mohu ponechat v utajení. Byla to situace, kdy jsem se cítila provinile, že jsem hříšná, nejsem pokorná, potřebuji řád a disciplínu. Také jsem byla v té době velice frustrovaná. A jako nejlepší záplata se jevil islám. Nechápala jsem, že stejně ta záplata nic nevyřeší. Ano, na nějakou dobu to pomohlo, ale díky Bohu, i přes islám jsem stále tak „pokorná alláhovy“ nebyla. A i stále se mi v hloubi probouzel můj zdravý rozum. Po čase se frustrace vrátila, a zjistila jsem, že ten řád a pokoru musím hledat někde jinde. Měla jsem jednu obrovskou výhodu, na rozdíl třeba od jiných konvertitů. Boha jsem měla v životě už dávno před konverzí, tudíž jsem se mohla všímat toho, jakého Boha jsem měla před islámem, a co mi z Boha zbylo potom. Naštěstí jsem neměla jen jedinou představu o Bohu – tu islámskou. A taky jsme měla výhodu, že jaksi můj manžel mi nikdy do těchto záležitostí nekecal, i když nebudu tvrdit, že z mého islámování neměl radost.

Nechtěla jsem vypadat, jako ta muslimka, co konvertovala kvůli manželovi, a tak jsem zneužila súfismus jako jiní muslimové (opakuji, to budu rozebírat příště) a prohlásila jsem,  že jsem v podstatě byla muslim už předtím.

Víte, jedinou roli, v tu chvíli, kterou sehrají ti hnědoocí klučinové je ta, že v krizi poskytnou hned k ruce alternativu a okamžitou náplast, a člověk nemusí se vydávat tak daleko jít něco hledat. Kdyby zrovna v tu chvíli byl vedle jiný člověk, který by nabízel podobnou alternativu, kde by člověk ucítil řád, disciplínu a podřízenost, chytil by se jí zrovna tak.

Konverze k islámu nijak nesvědčí o nízkém IQ, zrovna tak ani neislámování o nějakém vysokém, jak si někteří, co jsem se v diskuzích všimla, myslí. To by  mě pak ze dne den muselo IQ povyskočit… Spíše je to o tom, že člověk se ocitne v životní situaci, hledá nějakou pomoc, směr, alternativu, a islám je nějak až moc blízko po ruce.

Měla jsme velkou výhodu ale, protože ač jsem hledala řád a  podřízení, zároveň jsem si stejně ponechala svojí vzpurnost a aspoň špetku zdravého rozumu. A hlavně nějakou duchovní cestu jsem už měla za sebou. To mi asi pomohlo nejvíce.

Víte, když si uvědomíte tu chybu, co jste udělal, nejtěžší je z toho vykličkovat.Ono totiž vykličkovat se nedá.. Dá se jít jenom přímo. Já jsem ale to nejdřív zkoušela s kličkováním. A tak jsem si řekla, že si předělám islám k obrazu svému, aby mi vyhovoval, a neodporoval mým morálním zásadám. Opět jsem k tomu zneužila súfismus. Naštěstí mi ale taky po čase došlo, že to není fér, a akorát tím špiním súfismus, který ani není náboženství, ale cesta. A že hlavě tím ani lidem nepomůžu, ba naopak, je utvrdím v tom, že ta krásná tvář islámu existuje .Oni  ale tak zamrznou, a stejně skrze tento pseudosúfismus, se žádného osobního růstu nedočkají. Jen najdou způsob, jak  „flákat islám“  a zas tak úplně nemusejí přiznat svůj omyl, a vybočit z „lajny“. Došlo mi, že toto ani nemohu připustit kvůli svému svědomí a morálce, a zjistila jsem, že jediná možná cesta je prostě ta přímá.

Tak nějak jsem se docela  rozepsala, ale alespoň jsem nezůstala dlužná se svým slibovaným pokračováním. Tak zas příště…