Prostě žít

Je slušností, když někoho potkáme, zeptat se, jak se má. Lidé mezi sebou řeší většinou, jak se měli na dovolené, své kariérní a studijní úspěchy, kde byli o víkendu, co si nového koupili. Nezajímají se ale o jednu z nejdůležitějších věcí. Zda jsou šťastní. Otázka „Jsi šťastný?“,  je brána podobně za nezdvořilou jako „ Kolik vyděláváte?“

 Někdy mi přijde, že jsme jako armáda mravenců. Chodíme do práce, otázky typu proč, jestli nám dává naše práce nějaký smysl a zda nás baví si raději nepokládáme. Hlavně že nám přijdou každý měsíc peníze. Víkendy trávíme většinou pokaždé stejně, v hlavě se nám dokola honí stejné myšlenky typu, jestli máme na nájem, na nákup, na nové boty pro dceru a že tohle auto si nemůžeme dovolit koupit.

 Porovnáváme neustále své úspěchy s ostatními, pořád čekáme na to, až uděláme tohle a tamto, vyděláme tolik a staneme se slavnými, uznávanými atd. A až to všechno splníme, doufáme, že konečně budeme šťastní. Často se staneme bohatými, známými, úspěšnými, vystudovanými, ale pořád máme pocit, že ke štěstí nám něco chybí. Jsme v nekončícím maratónu. Naštěstí nás může zastavit smrt. Z ní máme ale také neuvěřitelný strach.

Lidé v podstatě pořád žijí v nějakém strachu, buď že okolí nepřesvědčí, že jsou dostatečně dobří, že někoho zklamou, či že někdo zklame je, že nebudou mít dostatek peněz, že ztratí někoho blízkého, nebo dokonce i svůj život. Neustále ve svých hlavách žijeme uspěchaný život, plný stresu. Málokdo se umí zastavit alespoň na deset minut, neřešit žádné problémy, naprosto se osvobodit od sebe i ostatních. Lidé neustále žijí v přesvědčení o své důležitosti, důležitosti někoho jiného, či něčeho. Běžný člověk zapomíná na Život, že nic není tak vážné jak se může zdát, že jestli něco nezvládne, tak kvůli tomu nekončí celý svět, nejvýše tím někomu udělá radost, někdo mu to vyčte, nebo si bude připadat jako neschopný. Neuvědomuje si ale, že nic z toho nijak neohrozí chod Světa, naši Zemi ani Vesmír. Že nikdo mu nepřikázal, aby se honil, trýznil se pocity malosti, neúspěchu, strachu. Že vlastně tyto pocity jsou pro chod Vesmíru naprosto nicotné a nemají žádný smysl, tudíž nemůžou mít žádný smysl ani pro něj. Jediný smysl má Život, je to jediný a ten největší dar co máme. Je jediný náš potenciál, a může to být i jediná věc kterou máme v rukách a zároveň ta nejcennější. Protože bez Života, by nám všechno ostatní bylo k ničemu.

 Často mám pocit, že lidé si myslí, že smysl života je se trápit, být nešťastný, žít ve strachu, pořád se za něčím honit a když dosáhnou pomyslného vrcholu – zdá se jim to málo, a už si vymýšlí nový cíl. Pokaždé si myslí, že po zdolání toho vrcholu budou šťastní, a když zjistí, že stále nejsou, vymyslí si novou podmínku k jejich štěstí.

 Největší smysl má přítomný okamžik. Ani minulost ani budoucnost, pro nás život nemá smysl. Přítomnost je věc, která nám může dát štěstí. Protože dokud si budeme myslet, že štěstí leží v budoucnosti a ne v přítomném okamžiku, nikdy ho nepoznáme. Jen se za ním budeme pořád hnát, ale nikdy ho nedohoníme.

 Tento článek jsem napsala proto, aby lidé nezapomínali najít si čas pro sebe a klid ve své duši, nechat všechno kolem sebe plynout a alespoň na chvíli „vypnuli“ ten náš svět a cítili štěstí jen z toho, že jsou, že jsou zdraví, že slunce svítí, že mohou dýchat, že žijí. Aby nezapomínali na meditace, relaxaci a modlitby. Je jedno kdo je jakého vyznání. Pro někoho může mít chvilka klidu stejný efekt jako pro jiného modlitba či meditace. Aby lidé více mysleli na své štěstí a štěstí ostatních než na peníze a falešný úspěch. Protože ten největší úspěch, který člověk v životě může mít, je cítit se šťastný.